ZLATÝ POTOK 1999

Počítalo se pořadí, v jakém družiny dorazily do hradu na Dračí skále. Po vyhodnocení dostaly rody po zásluze další části mapy pokladu. Osud tomu chtěl, že nyní před závěrečnou bitvou měly všechny řády stejný počet dílů mapy.

Po boji o hrad na Dračí skále zavládl opět mír. A pak přišly vánoce. Ne tentokrát jsem se nespletl. Tak mocný je náš Hlavas (óóó!), že vyhlásil vánoce a bylo to. Nadělovali jsem si vzájemně dárky a vychutnávali si tu atmosféru klidu a míru. Na oslavu jsme upálili papírového sněhuláka. Nyní zbývalo jen oslavit Nový rok. Takže po hromadném odpočívání nastal Nový rok.

Pak byl jeden den naruby. To jsou 2 hodiny naprostého šílenství. Z vedoucích jsou děti a z dětí vedoucí. Takový vedoucí (dříve dítě) má potom spoustu nápadů, jak to zařídit, aby jeho skutečný vedoucí (nyní dítě) co nejvíce trpěl a co nejpomaleji umíral. No naštěstí si děti uvědomují, že se to za 2 hodiny zase otočí, takže se najdou i tací, co nakonec svého vedoucího zachrání. Když tak koukám na toho sněhuláka, dlužno vzpomenout i naše táboráky. Oddíly si připravují pestrý program, zpívají se veselé písně, zpívají se smutné písně a je dobře. Nyní tedy uvádím naše táborové popěvky. Hmm ...... no nejdřív snad táborový pokřik:

1. ENEMEKE KEA SEA! 2. HEA HEA HEA!
3. IMI! 4. ČA!

No a nyní:

EVERYBODY Hudba: Americká lidová
Text: Honza Plšek
Poslouchejte povím Vám teď bezva fór, 1997
maminka zas poslala mě na tábor, Tábor Pecka
loni jsem tam mezi dětma málem chcíp,
takovej má osud chudák vedoucí.

Ref: Everybody! Jdeme na to děcka.
Everybody! Něco na tom je.
Everybody! Tábor to je Pecka.
Kdo uteče do Německa vyhraje.

Ječení a hulákání od rána,
už su z toho hluchej jako Smetana,
obzvláště, když večer tábor zakřičá,
enemeke kea sea imi ča.

Občas taky děláme si ohýnek,
když je mokro z kytary a z ramínek,
od dětí se držím rači pěknej kus,
abych nedopadl jako mistr Hus.

Občas taky přitlačí si na pilu,
hromotluci z nejstaršího oddílu,
když je trestám dřepami či klikami,
naštvou se a daj mi jednu do tlamy.

Když to vezmu rovnou vod tý podlahy,
nejhorší je pro mě stezka odvahy,
děti křičí, že se bojí, když je tma,
a stejně se tam ze všech nejvíc bojím já.

A jak když střelíš do vrabčáků z pistole,
řítí se k nám ráno sporťák na kole,
kolo se mu asi vymklo kontrole,
proč by jinak jezdil ráno na pole.

A když nás trápí ňáká taká potvora,
zavoláme na to Jana doktora,
dá nám prášek když je velká horečka,
a když je smutno předepíše Rinečka.

A nedivte se proč ubírám na hlase,
ale všichni svorně bojíme se Hlavase,
ale jednoho dne, až už bude sláb a stár,
vytáhneme ho za gaťata na stožár.

ZLATÝ POTOK Hudba ( Text: Jan Plšek

Na Zlatým Potoce to jsou věci, Zlatý Potok 1999
smějem se od srdce jak ježek v kleci,
smějem se od srdce a z plných plic,
ale když jsou dolary, tak smějem se víc.

Dolary! Dolary! Hezky tiše,
plňte se almary a tajný skrýše
do mokrých holínek, za dveřní rám,
Kikinovi do plínek a bůhví kam.

Ref: Nad hlavou mám prastarý bleděmodrý strop,
bleděmodrý dolary se sypou na můj hrob,
vloupal jsem se do banky a dveře jsem si splet,
a tak mě chlapi z ochranky poslali na onen svět.

Né všechny věci jsou dovolené,
některý jooó a jiný zas né,
a ty věci, co nejsou dovolené,
ty jsou zas ooó oblíbené.

Ref:

ZLATOKOP Hudba ( Text: Miloš ( Honza
Na západě zlatokop zlato rýžoval Pecka 1996
a nad ním na břehu černej šerif stál.
1: Povídá: "Zlatókopé, své zlato najdi si,
pak prodáš ho na úřadě za cenné pesosy." :1

Podaří-li se získal souhlas autora, uvedeme snad příště i tolik populární "Hů, hů, hašiš."

Po jednom z takových táboráků nešli táborníci rovnou spát, ale dozvěděli se zajímavou věc. V okolí byli prý spatřeni rysové a byla vypsána odměna na jejich kůže. To se pak lovci rozběhnou po louce zahalené ve tmě noci a hlídají, jestli neuvidí rysa. Potom někde blikne světýlko a všichni tam běží. Většinou chytí člověka s baterkou, co si zachraňuje život tak, že dává dětem lístečky neboli kůže.

Ty se pak druhý den vykupují. Pamatuju, že když byl hon na rysa poprvé v Horním Jelení, Hlavas neřekl nic o lístečcích a řekl dětem jen ať přinesou kůži z rysa. Jaké bylo naše zděšení, když se po chvíli objevil klučina s kanadou v ruce a domáhal se odměny. Hlouček dětí nesoucí vítězoslavně maskáč a kalhoty napověděl, že je zle. Až pozdě v noci se objevil onen nešťastník, co dělal rysa. Jediný jeho oděv tvořily natrhnuté trenky. Další z podařených akcí byl kupříkladu Zlatý slavík, jehož ozdobou byl moderátorský tandem (Benny ( Martina). No a všichni hamouni a drždolarové se těší na proslulé rýžování zlata. Praktikanti a Benny skvěle nachystali zlatý potok. To znamená, že cedulkami s veselými názvy vytyčili zhruba 200 parcel, tzv. claimů. Zlatokopové pak uhání k potoku, vyberou si claim, běží k pozemkové knize, nahlásí claim, zaplatí si ho, dostanou potvrzení a běží na svůj claim rýžovat. Mají-li štěstí, nachází pak v potoce kusy zlata. Na pořádek dohlíží skupina černých šerifů a šerifek. Zlato se pak vykupuje na závěrečném jarmarku.

Ho ho hó. Slyšte! Slyšte! Nadchází závěrečná bitva tří rodů, tří mocných rytířských řádů.

Všichni mají stejně puclátek a nyní se rozhodne, který z řádů vyrazí jako první za pokladem rytíře Rongara.

Tajné losování určilo z řad oddíláků maršály a generály a z řad oddílaček maršálky a generálky.

Pak se pod stožárem rozehrál učiněný kabaret. Velitelé armád pronášeli před celým táborem slavnostní řeči hanobící cizí vojska a vlastní hordy vyzdvihující. Žlutý maršál dokonce přijel na kočáře taženém vlastními důstojníky.

Po bujarém úvodu se voje rozešly na svá území. Tam nacvičovaly bojové akce a kuly pikle. Zvědové slídili u cizích ležení a někteří dokonce upadli do zajetí. Později vše ztichlo. To se bojovníci v tichém soustředění chystali k boji. Pak ryčný hlas polnice svolal šiky k bitvě. No ... šiky. Spíš takové ukřičené bandy. Teda kromě vzorně vycvičené armády zelený pod vedením Ferra. Generálové se ještě naposledy pokusili vše vyřešit mírovou cestou. Společný samit uprostřed bojiště však skončil slovní a posléze i fyzickou potyčkou. Poklad rytíře Rongara nikdo nikomu nenechá bez boje. Generálové se vrátili ke svým řádům a nastalo ticho před bouří. Pak se do sebe všichni pustili. U většiny vojsk šla veškerá taktika k šípku, ale někteří poctivě drželi formace.

Aby bylo jasno. Bojovalo se tak, že každý měl na noze fáborek a komu byl stržen, ten šel na mrtvoliště a tam hnil do konce bitvy. To se stalo záhy i mně, tudíž jsem mohl ve věčném klidu pozorovat průběh bitvy. Po chvíli nemilosrdné řeže, bylo patrné, že žlutí poněkud zaostávají. Hlavní boje vedli mezi sebou modří a zelení. Zbytky žlutých se stáhly pod vedením Jany z Lišáků na okraj bojiště. Jejich překvapivé výpady postupně decimovaly modré a zelené, kteří si ve své pýše této malé zákeřné skupinky nevšímali. Díky tomu byli jako první vybiti modří. Nakonec se váhy spravedlnosti přeci jen přiklonily na stranu zelených, kteří nakonec udolali zbytky zákeřné žluté armády. Vše završila slavnostní poprava poražených generálů.

Po této bitvě získala zelená armáda nejvíce puclíků a měla tak mapu pokladu úplnou. Zbývajícím dvěma armádám ještě nějaké puclíky chyběly. Vydat se na cestu s neúplnou mapou by bylo moc riskantní. Nikdo nemohl tušit, jestli zrovna chybějící díly nebudou při hledání klíčové. Žlutému a modrému rodu nezbylo tedy nic jiného než rozbít svá prasátka, sáhnout do tajných skrýší a vůbec a zbývající puzzlíky si dokoupit. Někteří členové řádů se sice zdráhali, ale vidina cesty za pokladem byla příliš silná. Nakonec zaplatili. Druhého dne se tedy všechny tři řády vydaly s kompletními mapami na cestu za Rongarovým pokladem. Každý řád ovšem svou vlastní cestou. Tajné zprávy je vodily po tajemných místech, která byla označena podivnými značkami v mapě.

Na žádné z těchto tří výprav jsem nebyl. Vlastně nikdo z vedoucích tam nebyl. Takže podrobnosti ani neznám. Vím však, že okolo oběda už se postupně s jásotem vracely jednotlivé řády. Každý si přinášel šátek s emblémem tábora v barvě svého řádu a zlatou upomínkovou medaili. Móc pěkný.

Odpoledně už zbýval jen závěrečný jarmark. Tam bylo možno těžce vydělané peníze náležitě prohýřit. Úspěšní zlatokopové zde mohli zpeněžit narýžované zlato a byli i tací, kteří ke svému bohatství přišli díky hazardu. Aby bylo jasno, v táboře bylo možno provozovat spoustu řemesel a profesí. Na to však musel mít dotyčný glejt potvrzený vedením tábora. Tak se tu objevovali poslíčkové, uklízeči, různí umělci a taky karbaníci. Tito poctivě pracující pak na základě glejtu měli právo na peněžitou odměnu a i oni vyrazili na jarmark si to pořádně užít!

Trhovci nabízeli své zboží. Od hraček až po šperky. Největší frejíři zašli do baru na puchýřovou vodu nebo žabí oči v moči. Přičinlivý oddíl Terénních berušek dokonce vybraným zájemcům prodával borůvkové víno vlastní výroby. No prostě nádhera. Hřebem jarmarku bylo jako každý rok dražení placek vedoucích. Každý vedoucí totiž nosil celý tábor veselou placku se svým jménem. Tyto pak byly za hříšné peníze vydraženy. No tak nějak se chýlil ke konci poslední den.

Abyste si nemysleli, že byly odměněny jen děti, musím připomenout, že i vedoucí dostali po zásluze, co jim patřilo. Při závěrečném táboráku si nejstarší oddíl kluků a holek připravil poutavý program.

Tradiční poslední soud. Chovanci udělovali svým vedoucím za jejich péči a snahu během tábora náležité tresty. Tato noční můra všech vedoucích nakonec dopadla dobře. Tresty byly mírné a nápadité. Některé trestance sice bylo nutno honit po lese, ale i jim se dostalo zaslouženého trestu. Mezi účinkujícími zazářil na závěr Benny, který měl předvést Hlavase na poradě. Nyní se celému táboru naskytl věrný obraz zákulisí táborového dění. Nebylo co dodat.

Poslední den, či spíše dopoledne probíhalo ve znamení hromadného úklidu.Všichni už se těšili domů. Ó! Jak je to léto krátké! Mimochodem. Až na pár výjimek každý den pršelo a denní teploty mezi 10 - 15 oC také nebyly vzácností. O nočních nulách ani nemluvě. Jo. Jo. Kralický Sněžník. Kdy tě zase uvidíme, starý brachu.

THE END

Zlatý potok. Krásné místo pod horou Jeřáb, na rozhraní Jeseníků a Orlických hor. Nad lesem vykukují věže kláštera Hedeč a dál daleko na severu halí svůj vrchol do oblaků Kralický Sněžník. No dosti romantiky.

V pondělí přifrčely 3 autobusy s nákladem dětí. Oddíláci si je naporcovali na 11 oddílů. Děti zvědavě okukovaly oddílácká trička s drakem a těmito nápisy: Lucka, Jana, Martina, Světlana, Lúca, Maruš, Motyka, Petr, Petr, Honza, Michal a dále Jano doktor, Hlavas, Benny a Radka.

Děti tady vypisovat nebudu, bylo jich 150. Ale máme tu praktikanty Ondru, Pincka, Čabase, Odeho a Pepu. Ještě ten večer se celý tábor setkal s Rongarem. Bájným rytířem, posledním z řádu dračího štítu. Chtěl po nás, abychom kráčeli v jeho šlépějích. My jsem řekli jo a on nám dal vlajku. Potom se celý tábor rozdělil na tři řády. Všichni členové řádů si vybojovali svoje tričko v barvě řádu s drakem.
Barvy: modří, žlutí, zelení.

Všichni měli jedno společné. Prahli po Rongarově pokladu. Druhý den po zatmění slunce začala 1. bitva. Každý řád měl své území, na kterém měl 3 magické totemy. Po zuřivé bitvě zvítězili zelení, kteří prahli hlavně po nepřátelské krvi. Druzí byli modří, kteří ukořistili nejvíc totemů. Žlutí protentokráte utřeli nosy (boj na ocásky).

Pak každá armáda dostala dle zásluh spravedlivou odměnu. Prastará mapa kraje, kde je ukryt poklad, byla rozsekána na malé části. Tyto malé puzzle části armády získaly a zkoušely pak poskládat alespoň část mapy. Pak řády zápolily o kámen mudrců. Tentokrát vyčlenil každý řád ze svého středu skupinku nejmladších alchymistů. Tito byli v kontaktu s lesními mágy, plnili jim úkoly a pátrali po ingrediencích. Na zádech nosili dlouhatánská čísla, která znázorňovala vědomosti alchymistů.

Bojovníci se vzájemně vyvražďovali a snažili se zapamatovat vědomosti na zádech alchymistů.

Tak probíhal zápas o kámen mudrců. Po lese se potulovali tajemní mágové, v mlází putovali za svým tajným posláním alchymisté a za nimi se tlačili sveřepí bojovníci, kteří se snažili odhalit jejich vědomosti.

Jako první vyrobili kámen mudrců zelení, druzí žlutí a třetí modří (boj na fáborky na ruce).

Mezi bitvami se udály i jiné události. Neznámí lupiči vyloupili táborovou banku. Trestné komando odhalilo 11. oddíl. Za trest byl celý oddíl vyhoštěn z tábora. Dostali nejnutnější potraviny a oblečení a byli vyvezeni do neznámých krajů daleko od tábora. Kupodivu se jim podařilo vrátit v plném počtu do tábora (druhý den).

Dále se nám ztratila táborová vlajka. Ó jaké neštěstí! Tábor se scházel kol osiřelého stožáru a marně přemýšlel, kdo to asi byl.

Pak šli zaplašit smutek přetahováním lanem. Tahalo se na dvě kategorie. 1 - 6 oddíl, 7 - 11 oddíl. Zub času sežral výsledkovou listinu, ale jedno je jistý. Toto poslední přetahování v tomto tisíciletí bylo v pohodě. Akorát, že jedna strana byla lepší. Snad by bylo dobré představit oddíly.

Pak se čas naplnil a nastala 3. bitva tří řádů. Žádná ze strany neměla převahu. Proto se rozhodli oživit mrtvého Černého rytíře, který by mohl vše zvrátit. Kdo uvaří jako první elixír života? Na čí stranu se přidá Černý rytíř? Bitva byla vopravdu ukrutná. Fronta se posouvala sem a tam podle toho, jak se vraceli uzdravení bojovníci. Zápasili hlavně žlutí a modří a občas se mezi ně vrhla banda zelených. Zatímco bojovníci shromažďovali potřebný objem nepřátelské krve, alchymisté pilně hledali ingredience do elixíru života. Na pomoc opět přiletěli mágové. Nakonec jako první uvařili elixír žlutí, naplnili tímto vroucím lektvarem ústa Černého rytíře a zvítězili. Druzí doběhli s kotlíkem modrého patoku modří a jako třetí se připloužili zelení. Nic však není rozhodnuto.

Pak byl druhý táborový oheň. Oddíly opět předváděly nádherné programy, když v tom:

Na kopci se zjevila skupinka temných postav. Proti temné obloze zazářil hořící oštěp, který se zabodl kousek od nás. Byla na něm zpráva, ať jdeme na kopec. Byl to Rongar. Spolu s dalšími rytíři zachránili čest našeho tábora a vybojovali zpět vlajku. Ano! Měli jsme opět vlajku. Všechno měl na svědomí 11. oddíl Machrů. během svého vyhostění z tábora provedli tento husarský kousek.

Ponechme na chvíli stranou všechny ty malicherné bitvy a nahlédněme do mírového života táborníků.

Od nejmenších batolat až po sehnuté stařešiny, všichni navštěvovali imipi (to je indiánská sauna, kdybyste to náhodou nevěděli). Obzvláště těm stařešinám to dělalo dobře. Nemohl jsem si to vynachválit. Imipi měl na svědomí oddíl terénních berušek pod pedagogickým dohledem Ferra. Stálo u potoka na malém plácku s ohništěm pod jeřábem (strom). Na jednoduché konstrukci z větví spočívala vrstva dek a hlavně pogumovaná plachta. Uvnitř byla díra (uprostředku), do které se dávaly žhavé kameny, jenž k tomu určený poskok pečlivě žhavil v ohništi do ruda.

Dále pak byli uvnitř lidé maximálně v plavkách a bylo jim vedro. Své utrpení zvyšovali tím, že lili vodu na ty rozžhavený kameny, takže si za chvíli pro samou páru neviděli na špičku nosu. Když měl někdo dost, tak vyběhl ven a nechal se polívat studenou vodou a nebo nejlépe rovnou vlítl do potoka. Jojo.

Další oblíbenou kratochvílí byly discotéky v HangarClubu. Skvělé plakáty maloval a o hudbu se staral náš skvělý a nejskvělejší Jano doktor! Vedl zábavu tak, že se všichni bavili. Nemalou měrou se přičinil o vzájemné sblížení všech účastníků. I já starý vetchý kronikář jsem zjihl při pohledu na tu drobotinu. Jó mládí ....... no nic.

Oblíbenost Janových discoték byla trnem v oku satiricko-satanisticko-zlomyslnému občasníku Morová jáma, který se mu snažil zkazit radost svými nejapnými reportážemi. No jo vlastně. Další činností byla četba Morové jámy. Při čekání ve frontě na objed (od slova objídat).

Tato činnost byla zprvu oblíbená (hlavně mezi vedoucími), ale postupem času, jak vycházela další čísla, stávala se tato činnost neoblíbenou (hlavně mezi vedoucími). To jak se dozvídali z pestrých článků různé zajímavosti o sobě. Až později, když se prozradilo, kdo to ta Morja vlastně je, byl nucen redaktor Honza, z obavy o vlastní bezpečnost, psát samé lži a pravda se ke čtenáři dostala jen pomocí jinotajů a šifer ... šifer, šifer ... jo! Klaudia Šifer. No jo, to je kus. To mi připomíná, že jsme měli taky volbu miss a missáka. Konalo se to v jídelně. To mi připomíná, že nám dobře vařili. Vřelé, nebo tak akorát ohřáté, díky do kuchyně. Odpusťte senilnímu kronikáři přelétavost myšlenek. Zpět, nebo vlastně vpřed na volbu miss a missáka. Zde se jako kronikář i jako účastník tábora dostávám do trapné situace, protože nevím, kdo to vlastně vyhrál. To jenom potvrzuje, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Soutěžící dělali nejprve rozhovor s naším konferenciérským párem (Petr ( Lucka).

Pak volně soutěžili ve volné disciplíně. Nekorunovaným králem byl pro mne El Bunda se svou ukázkou bojového umění. Taky hra na flétnu byla natolik silným zážitkem, že zvedla milosrdnou roušku zapomnění v mé mysli, bohužel jméno té bohyně jsem už z pavučiny vzpomínek nevylovil. No. Vraťme se k věcnému reportážnímu stylu. Vrcholem večera byla bezesporu promenáda v plavkách. Nebudu zde utahovat uzdu čtenářovy fantazie chabou ilustrací. Vítězný pár dostal kytici a jí nevímcovšechnoještě a od Radky dostali auto. Už když dostávali miss a missák klíčky, zračilo se na Hlavasově tváři podezření. Jako vždycky měl pravdu. Podařilo se mu zabránit svou autoritou, aby šťastný pár odjel jeho autem domů, ale sehnat zpět klíčky byl problém a Radka si to vypila. Za zmínku stojí i porota složená rovným dílem z laiků i odborníků. Tím bylo učiněno objektivnosti zadost. A když jsem u toho zadostiučinění. Takové zadosti chtěli učinit po dlouhé odmlce a naše tři rytířské řády. Schylovalo se k další bitvě. Schylovalo se celkem dlouho, protože na rozdíl od předchozích byla tato bitva intelektuální záležitostí. Dlužno vzpomenout, že za tím stál Jano. Když ani Černý rytíř nerozhodl válku, rozdělily se armády na malé družiny, které se vydaly dobývat lesní hrady. Hlavní úlohu hrály vědomosti, chytrost a hlavně schopnost vzájemné spolupráce.

Lesní hrady se nacházely na velikém území. Každá družina (zhruba po pěti) se na začátku vydala k jednomu hradu. Aby se vzájemně nepoztráceli, byli svázáni magickým špagátem. U hradu narazili na otázku a několik odpovědí, které je směrovaly k dalším hradům a dalším otázkám. Kdo odpovídal správně, dostal se brzy na hraniční přechod, kdo odpovídal špatně, tak do smrti bloudil mezi hrady. Na hraničním přechodu dostala družina úkol, většinou se týkal mágů, kteří se potulovali po lese. Družina musela nějakého mága najít, splnil úkol, mág se jim podepsal a družina uháněla na přechod, kde dostala povolení ke vstupu do další říše. Já jako starý mág jsem třeba ocenil, když mi jedna družina 2 minuty pochlebovala, ale kolega mág dostal hrnek borůvek. No nic. No nic. Takhle družiny prošly přes dvě říše, až se dostaly do třetí říše (nejedná se zde ovšem o hitlerovské Německo - pozn. aut.) a tam hledali hrad nejhradovatější, hrad na Dračí skále. Tam splnili několik úkolů. Jako třeba měli jednoho člena přinést, měli nasbírat nějaký diamanty, které našli v předcházejících dvou říších a přednést vlastní kouzelné zaklínadlo. Utkvělo mi v hlavě například: Čáry máry borůvka ať je z tebe močůvka.